Kontakt

pomoc@tomaspour.cz


11. 2. 2013

Pravdivá lež o intenzivním štěstí a dobrotivém zlu

Když se budeme chtít zabývat dobrem, zlem a jejich významem pro naše štěstí, potřebujeme je začít nějakým způsobem měřit. Měřit jejich množství a nebo intenzitu.
Ve fyzice jsou intenzivní veličiny ty, které jsou nezávislé na dělení zkoumaného objektu. Teplota, tlak, hustota. Když rozeberu třeba sněhuláka, tak každá koule bude mít stejnou hustotu, tlak i teplotu. Tedy alespoň těsně po oddělení od sebe.



Naproti tomu množstevní, tedy extenzivní veličiny mění hodnotu při dělení zkoumaného objektu. Objem, hmotnost, teplo. Když rozeberu dalšího sněhuláka, tak každá jeho koule bude mít jiný objem, hmotnost a bude z ní možné získat jiné množství tepla.
Obecně platí, že intenzivní veličiny se nedají měřit přímo a je potřeba k jejich zachycení vždy najít extenzivní veličinu, nebo kombinaci extenzivních veličin, která nám umožní intenzivní veličinu změřit. Např. vzdálenost (extenzivní), kterou urazí rtuť v teploměru, přetransformujeme na teplotu (intenzivní). 
A ještě do třetí nohy je tu veličina čas. Ta si pořád plyne a na rozdíl od předchozích dvou popsaných druhů veličin jej nelze zpětně zrekonstruovat v původním stavu. Neustále mění svoji hodnotu. Tomu fyzika říká veličina protenzivní.



Dobrá, dost těch zlých vzorečků a suchých fakt. Ke štěstí nám chybí už jenom to dobro a zlo. Nebudeme se zabývat tím, zda dobro je objektivní pojem hodný exaktního studia a zda zlo je ekvivalentně existující skutečností, nebo je pouhou absencí dobra. O tom už se vedou jiné, nekonečné a učenější disputace. Předpokládejme, že dobro je objektivní fakt, vyskytující se ve vesmíru okolo nás a zlo také. Definujme si jejich základní vlastnosti tak nějak empiricky intuitivně. To pro naší potřebu myšlenkového experimentu bohatě stačí. Předpokládejme, že bychom mohli dobro a zlo měřit. Je evidentní, že dobro, zlo zatím nedokážeme exaktně definovat na základě jejich vztahu s dalšími měřitelnými, základními veličinami. Jednotku dobra pojmenujeme Dobrota [ 1D ].



Předpokládejme, že dobro je sociální veličinou, tedy se projevující až v okamžiku, kdy spolu interagují alespoň dvě sociálně aktivní částice, ehm, tedy pardon, jedinci. A předpokládejme, že jeden z těch jedinců má hodnotu dobra na úrovni jedné Dobroty a druhý stejně tak. Co se stane, když takové dva dobráky dáme k sobě a učiníme z nich jedno těleso, abych mohli zjistit, zda se dobrota extenzivně sečte do 2D nebo zůstane na stejné intenzitě 1D v celém objemu dvou dobráků? 



Protože jsme postulovali, že dobro je veličina vznikající sociální interakcí, tak bychom ještě měli mít referenční personu, která nám bude reprezentovat vzorek, na který dobrem působíme. Z dob pradávných textů a biblických podobenství si můžeme vypůjčit poznatek, že nejbídnějšími členy společnosti jsou obvykle sirotci a vdovy. Tyto dvě skupiny spoluobčanů proto, že ztratili zdroj obživy a životních potěšení všeho druhu. Jsou to tedy nejlepší kandidáti, na kterých by se naše Dobrota mohla pozorovatelně projevit. Protože při myšlenkové interakci s nezletilými sirotky bychom se mohli dopouštět nějakých nevhodných kolizí se současnými, čistě sekulárními, zákony, tak se pokusíme modelovat vdovou. Vdova je referenční objekt, který by měl být schopen přijmout dobro od našich dobráků. Pošleme za referenční vdovou prvního dobráka. Nasytil ji a zajistil nocleh. Pošleme poté za referenční vdovou druhého dobráka a ten jí zajistil kulturní vyžití. Šli spolu do Rudolfína a diskutovali nad článkem z nějakého referenčního blogu, který byl zrovna náhodou o tom, jak zlo se může stát dobrem. Výsledkem bude štěstí, které potrvá tak dlouho, dokud neumřou. Teda, ne. To už bych z této přeseriózní vědy dělal úplnou pohádku. Zpět do inspirujícího pseudoexaktna.



Oba dobráci evidentně vykonali svůj díl Dobra a při oddělení efektu jednoho z nich od efektu toho druhého, bychom dostali úplně jiný výsledek. Pánove by samozřejmě celé to dobro mohli vykonat jako jeden celek, kdy sytit budou současně a kulturního a diskuzního vyžití se také mohli účastnit spolu, čímž by obohatili celkový zážitek svými trefnými a velmi kvalifikovanými komentáři, doplněnými o vtipně paradoxní souvislosti. 



V rámci tohoto myšlenkového experimentu nám dobro vychází jako přímo měřitelné množstvím pozitivních zážitků a tedy jej pokládáme za veličinu extenzivní. Oba dobráci v referenčním objektu vyvolali stav, který jej naplnil pocitem štěstí po celou dobu trvání experimentu a štěstí je tedy výsledkem působení dobra.



Jaký referenční model zvolit pro zkoumání veličiny zla? Nějaké náznaky nám napovídají, že zlo by mělo být opakem dobra. Pokud bychom zvolily stejný model, jako pro dobro, tak dojdeme k závěru, že stav zoufalého člověka se působením zlých jedinců už nemusí nijak dramaticky zhoršit. Zlo by neinteragovalo. Alespoň ne významně pro náš experiment. 



Zvolíme tedy jiný referenční systém. Zlo, na rozdíl od dobra, není sociálně podmíněná veličina. Zlo se projevuje ve vztahu nás k sobě samým. Výsledkem působení zla je míra nelásky, tedy nenávisti vůči sobě samým. Pokud se někdy zdá, že nenávidíme své okolí, tak je to pouze projekce naší vlastní nelásky sebe samých na naše nejbližší. Zdroj zla, které je nám pácháno, je vždy v nás, i když se nám může z perspektivy našeho vědomí zdát, že je vždy vně. To je jeden ze základních mentálních klamů, kterým jsme v životě vystaveni. Extrémních projevů nabývá tento blud v psychotických stavech destabilizovaných myslí. 



Zlo tedy pácháme na sobě a pokud sami sebe rozdělíme, tak pořád na každou část naší mysli, někdy i vlastního těla, bude působit zlo stejné intenzity. Nemáme se stejně rádi a se stejnou intenzitou nenávidíme každou svou součást. Z tohoto pohledu bychom mohli zlo prohlásit za veličinu intenzivní. Zlo projevující se nenávistí jako tendencí k eliminaci zdroje zla, který je ale vždy fiktivní a produktem naší mysli.



A tím bychom se dostali k závěru, že dobro a zlo jsou ze své podstaty dvě nesouměrné veličiny, které mají mezi sebou pouze vztah přes jiné veličiny a rozhodně mezi nimi není prvoplánová korelace ve smyslu, že dobro je opakem zla, nebo že zlo by bylo absencí dobra. 



Dobro a zlo je takto podáno jako abstraktně fantaskní věčná utopie, která sama o sobě nemá valného praktického významu, pokud odhlížíme od toho, co je výsledkem působení dobra a zla. A za onu zkoumanou veličinu, jejíž výsledek nás zajímá, můžeme položit štěstí, které už jsme v příkladu dobra použili.  Tím i definujeme vztah a tedy i korelaci mezi dobrem a zlem přes objektivizovatelnou veličinu. Míra štěstí je v prvním přiblížení sice čistě subjektivní veličinou, nicméně existují studie, které se pokusily prožívání a úroveň štěstí zobjektivizovat a přistoupit k jeho studiu exaktním způsobem. Z některých studií vychází, že jsme za všech okolností, ekonomických podmínek, historických souvislostí a při stabilizovaném zdravotním stavu stále více méně stejně šťastni. Dnešní obyvatelstvo v rozvinutých zemích má k dispozici nejlepší zdravotní péči, nejdostupnější potraviny, veškeré materiální a duchovní zabezpečení atd.. Nicméně není o nic šťastnější, než např. lidé před 50 nebo 100 lety. Štěstí je v době konstantní a z jiné studie dokonce vyplývá, že lidé, kteří ochrnou na celé tělo, hodnotí po roce míru svého štěstí na stejné úrovni jako před úrazem, který jim takové postižení způsobil. 



Štěstí se sice v čase trochu mění, ale v dlouhodobé perspektivě je v podstatě konstantní. Je časově a prostorově indiferentní veličinou, ale současně se naše subjektivně vnímaná hodnota míry štěstí neustále vyvíjí a proměňuje. Nelze rekonstruovat jeho stav v minulosti. Nemůžeme být znovu stejně šťastní z něčeho, z čeho jsme již šťastní byli. Každý okamžik štěstí je neopakovatelný a nezachytitelný. Štěstí by tedy z fyzikálního pohledu bylo tzv. veličinou protenzivní, tedy závislou na čase, konkretním okamžiku, ve kterém je prožíváno. A jak se dají intenzivní a extenzivní veličiny (dobro a zlo) současně transformovat ve veličinu protenzivní? To už by smrdělo nějakým vzorečkem. Od toho rychle ruce pryč. To by mi to tady nikdo nečetl. Exaktnost je fajn, ale odsud posud. Máme rádi tak trochu toho mlžení, protože v něm zbývá prostor pro vlastní vyvozené závěry a ty nás naplňují pocitem štěstí. I když nesmyslné a nepodložené závěry, tak přeci naše. Co je moje, to mám rád a co mám rád mne naplňuje štěstím.



Další studie vyvozují, že většina lidí se považuje za šťastné a dokonce většina lidí si myslí, že jsou štastnější než většina ostatních. Myslím si, že jsem šťastnější než většina z vás. Většina z vás si myslí, že je šťastnější než já. Všichni lžeme, ale na náš pocit štěstí to nemá žádný vliv. Ani když se dozvíme, že objektivně lžeme. Otázka je, zda si myslíme, že jsme šťastnější, nebo jestli jsme přesvědčeni, že bychom měli být šťastnější než ostatní. Na základě tohoto nutkání se pak prezentujeme jako šťastní. Jakoby potřeba sebeprezentace v tom nejšťastnějším světle byla v naší psychice zadrátovaná. To by mohlo dávat i evoluční smysl. Bylo by to potvrzeno i dalšími poznatky o tom, že lidská schopnost lhát je možným výsledkem evolučního výběru. Lež o našich kvalitách má zvyšovat naší kopulační atraktivitu. Šťastný je ten člověk, který je zdravý, dobře krmený, žijící v pohodlí a bezpečí, prosperující, informovaný, respektovaný, nežije v celibátu a je milován. Se šťastným člověkem (nebo alespoň tak vypadajícím) má totiž smysl se pářit, protože s ním bude kvalitnější, tedy šťastnější, potomstvo, které má zase větší šance při budoucích námluvách atd.. Proto má smysl se tvářit co nejšťastněji. Opačně by se dal argument o významu i předstíraného štěstí podpořit tím, že zoufalec, který už štěstí ani nedokáže předstírat, je jednoznačně a okamžitě identifikován jako nevhodný objekt pro evolučně smysluplnou reprodukci.

P.S. Protože většina šťastných čtenářů přijde na tento článek z některé ze sociálních sítí, tak si všimněte, jak se na nich vaše kontakty snaží prezentovat jako šťastně žjící bytosti. Jedni se intenzivně zviditelňují a jiní na své štěstí upozorňují tím, že nepotřebují své štěstí dávat na odiv ostatních a tak se o nich nic nedozvíte. Kdo je šťastnější? Všichni. Samozřejmě. Jenom každý využívá jinou strategii, ale všichni mají stejný cíl.

1 komentář:

Děkuji Vám za vložení komentáře.

Tomáš Pour