Kontakt

pomoc@tomaspour.cz


19. 3. 2013

Kristus se nesmál

Podle knihy Já Claudius motivoval Gaius Julius Caesar své vojáky tím, že je před bitvou bavil a rozesmíval. Byl herec. Žádné moralizování záchranou vlasti a strašení osudem jejich žen a dětí, když nezvítězí. Smích, tedy nedobrovolné vydávání zvuku za účelem nakažení smíchem ostatních členů naší skupiny!

Věda si láme hlavu s tím, proč se u lidí vyvinul smích. Jaký má smysl a zda je za ním něco smysluplnějšího, než pouhá romantická představa, že smát se je krásné. Hlasitý smích je výzva ke společné agresi [Platón, Robert Provine, Helga Kotthoff], tedy spíše potvrzení o připojení se ke společné agresi. Ten kdo rozesmívá mobilizuje rozesmívanou skupinu k akci. Smích staví smějícího se do podřízeného postavení vůči tomu, kdo jej rozesmívá a tím se dobrovolně nechává ovládat, protože je to v dané chvíli v jeho zájmu i celé skupiny.



Trapnost je opakem hlasitého smíchu. Pocit trapnosti se dostavuje u členů skupiny, kterou se snaží ovládnout některý z jejích členů humorem, ale skupina toto ovládnutí nepřijímá. Trapnost je stejná energie, stejné puzení k agresi, jako hlasitý smích, ale v trapné situaci obrácená k samozvanému a neuspěšnému vůdci skupiny. Takový jedinec v podstatě také představuje nebezpečí ohrožujícímu skupinu. Když cítíte trapnost, tak buď chcete trapného jedince zlikvidovat, nebo utéct.To jsou stejné možnosti jako máte ve stavu ohrožení, kdy zažíváte místo trapnosti strach. Trapnost vzniká když vtipálek, který se snaží ovládnout skupinu, nedostal od této skupiny pověření ji vést. Z nějakého důvodu si jej nezasloužil a nebo skupina má jiného, lepšího baviče, tedy vůdce. Trapnost nesouvisí s kvalitou vtipu. Skupina, která uznává vypravěče vtipu jako vůdce se vtipu servilně zasměje, i když vtip vůbec není vtipný. V takovém případě ani jedinci ve skupině nepociťují trapnost, jen jakousi shovívavost. Trapnost se může dostavit s odstupem času, když dřívější vůdce svoji vedoucí roli ztratil a členové skupiny rekapitulují vzpomínky na jeho působení. Trapný je ten komu se skupina nepodvolila a nechce jej následovat. Ten komu se skupina směje, ten bude rozhodovat o tom, co skupina udělá, aby dosáhla svého cíle například překonala jí hrozící nebezpečí. Ten kdo je pro skupinu nebezpečný, je trapný a skupina se jej snaží zbavit. Trapnost je emoční protireakce na neoprávněně dominantního jedince.



Smích je energie vznikající při sociální řetězové reakci, která funguje jako atomová bomba. Smích je akce, která vyvolává spoustu identických akcí v ostatních. Řetězově šířený smích znásobuje akční potenciál celé skupiny. Opakováním a napodobováním se smích šíří jako neutrony pri štěpení jader. Představte si jenom všechen ten humor, který se lavinovitě šíří po internetu. Všechno, co se lavinovitě šíří jsou záznamy více méně humorných situací. Šíříme je proto, že nás rozesmívají a tím nám dávají pocit naležitosti ke skupině. Ke skupině věech, kdo se smějí. Máme pocit bezpečí, protože všicni, kdo jsou mobilizováni s námi představují jednotnou skupinu, která ochraňuje své členy. A protože chceme být alespoň vůdci v naší malé podskupině naší velké skupiny smějících se, tak vtip šíříme dál. Tím si ještě více pojišťujeme své bezpečí.



Humorné je každé šířené video, ve kterém hlavní protagonista přijde k nějaké újmě. Smějeme se tomu, když se někdo jiný poškozuje. Jakmile si ale protagonista již ubližuje příliš, tedy když se zapojí humánnější mechanismy než je smích jako jsou soucit, empatie, tak už se nesmějeme a spíš se snažíme takové podívané uniknout. Baví nás, když si ostatní ubližují. To nás spojuje. Ukazuje naší zranitelnost a tím odůvodňuje potřebu sociální existence, bez které bychom blyli zranitelnější. Ale v okamžiku, kdy vidíme někoho, kdo přijde k nějaké skutečné újmě, tak se nesmějeme, protože situaci protagonisty projektujeme na sebe a cítíme se již zraněni, tedy v situaci, které naše skupina nedokázala zabránit. Tím pro nás naše skupina ztrácí význam. Alespoň dočasně. Soucit a empatie, tedy zdroje energie altruismu, jsou mechanismy, které, jako jedny z mála, tendenci k agresivitě smíchem překonají.



Když se smějete reklamě, tak se dostáváte do submisivního postavení vůči společnosti, která vtipnou reklamu vytvořila. A pak od nich nakupujete a dokonce šíříte jejich submisivující poselství dále, protože vám prostě přijde cool. Prodej je hra síly a smích je největší síla, kterou si společnosti mohou legálně dovolit využít. Je spíše otázkou společenského consensu, že humor je považován za legitimní prostředek k dosahování obchodních cílů. Musí na něm být totiž ještě něco pozitivního, co nesouvisí s obchodní transakcí, která je jeho prostřednictvím nabízena. Reklamou nás rozesmívají, dostanou nás do podřízeného postavení, ale nám to nevadí. Je známo, že smích působí pozitivně na naše zdraví. Reklama nám tak prodloužuje život. Funguje, protože se cítíme dobře ve skupině, která kupuje to samé, co my. Je to naše sociální potřeba, bez jejíhož naplnění chátráme po všech stránkách. Cokoliv kupujeme, kupujeme s tím zároveň vůli žít. Prodejů se dosahuje vždy nějakou silou. Nikdy se neprodává způsobem, že kupující vyhodnotí přínosy a náklady, které mu akvizice přinese. Jídlo si kupujeme ze strachu z hladu. Mobilní telefony a tarify si pořizujeme pro to, že nám operátoři ukazují, že členství ve skupině je podmíněno vlastnictvím jejich produktů a služeb. V extremních formách, jako například prodejní zájezdy pro důchodce, se hrnce a jiné technologické zázraky prodávají agresivně manipulativní sílou. Tedy v těch případech, kdy je do procesu prodeje zapojen humor, se zdánlivě jedná o dobrovolnost. Kdo si zvykne život kupovat a chce se jenom smát, už jej většinou nechce naplnit jinak.

Zajímavá může být paralela smíchu a chováním investorů na burzu. Člověk, který se směje, jakoby často útočí. Evidentně žije ve skupině, která má mnoho příležitostí k agresi a tím i dostatek zajištěných zdrojů potravy, či jiných hmotných statků. A protože se jedinci v úspěšné skupině hodně smějí, dostává jejich psychika zpětnou vazbu, že má jejich zajištěná existence smysl a orientuje se na prežití a rozmnožení, nikoliv na depresi a sebedestrukci. Kdo se směje přitahuje jedince, kteří chtějí investovat do společné aktivity za účelem vzájmené maximalizace výnosů. Jsou vedení vůdcem, který se směje, tedy firmou na burze. Ale jakmile vyjdou špatné zprávy o tom, že se příslušná firma přestává “smát”, tak i všichni investoři se přestávají smát. Respektove jim ztuhne úsměv na tváři. Ztuhlý úsměv na tváři je výraz vzniklý superpozicí agresivity a strachu v jednom okamžiku. Investoři, kteří se nesmějí zároveň nezvou ostatní okolo sebe ke společné agresi, tedy pretransformovanému užitku. Firma bez kapitálu se tak dostává do neodvratitelného pádu. Tím se uzavírá smyčka negativní zpětné vazby. Stále více investorů je odrazováno. Investoři nejdou do rizika, které vyhodnocují pouze podle toho, zda se další jedinci v jejich okolí a ve stejné situaci smějí nebo ne. Do společnosti neinvestují dokud se někdo z investorů v jejich okolí nezačne opět smát.


A proč se nesmál Kristus? Protože smích je agrese. Proto se Kristus nemohl smát. Tím, že smích je výzva ke společné agresi, by moderní psychologicke mohla potvrzovat slova Jorgeho ze Jména růže o tom, že “Kristus se nikdy nesmál”. Nemohl se smát, protože vedl k lásce. A smích není láska. Ve Jménu růže je sice Jorgeho argumentace překroucena tím, že Jorge je vraždící psychopat, se kterým se nikdo z nás neztotožní, ale něco na tom myslím bude. Každý, kdo vede skupiny, ať už duchovně, nebo třeba politicky a používá při tom přímou agresi jako zastrašování nebo nepřímou jako smích, tím odhaluje, že jeho motivací je ovládnutí skupiny za účelem dosažení sobeckých cílů. Skutečný vůdce smích nepotřebuje užívat, protože skupina přirozeně uznává, že jeho vedení je pro ni výhodné. Proto investují svou energii do jím diktovaných aktivit, protože jsou přesvědčeni, že se jim osobní investice vrátí i s tučným ziskem. Skutečný vůdce tedy nerozesmívá, protože nepotřebuje. Tím se zároveň nevystavuje riziku trapnosti. Je to nejsilnější možná pozice ve skupině.



A mohl se smát Kristus nečemu skutečně vtipnému? Bohužel nemohl, protože jako syn Boží byl vševědoucí a nemohl tedy zažít onen moment překvapení, který je nutný k vyvolání hlasitého smíchu. Podmínkami nutnými k vyvolání nevázaného smíchu se totiž zabývájí další psychologické studie a moment překvapení v nich vychází jako nutná podmínka spontanního, hlasitého smíchu.



Lidé se smějí hloupým jedincům, jako je např. popsáno v Růži pro Algernon. Jedincům, kteří jsou přítěží pro skupinu. Proto se v nás vytvořil takový agresivní mechanismus, který má za úkol ulehčit tlupě a zbavit ji zátěže jedince který pro ni představuje životní nebezpečí kvůli nestandartnímu chování. Je to mechanismus, kterým lidské a i třeba opičí samice odmítají a dehonestují neúspěšné samce, které od sebe potřebují odehnat, protože mají k dispozici lepší alternativu.



A jaký je vztah smíchu a úsměvu? Úsměv a smích se oboje vyvinula jako submisivní gesta. Úsměv je smích bez agrese a funguje jako podřízená výzva ke komunikaci. Úsměv je v podstatě elementární altruistická transakce, kterou nezištně obětujeme svou běžnou obrannou agresivitu. Úsměvem umožňujeme partnerovi v jednaní se více přiblížit bez rizika, že bude zasažen naší agresivní reakcí například smíchem. 


Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji Vám za vložení komentáře.

Tomáš Pour