Kontakt

pomoc@tomaspour.cz


17. 4. 2013

Zvíře mrtvé odsud posud



Inteligence je schopnost jedince se adaptovat na prostředí. Naše civilizace nám mění prostředí pod rukama a my se na něj sotva stíháme adaptovat. Evoluce už dneska není co bývala. Zaostává, pokulhává. Vzniká rozpor mezi tím, co po nás požaduje okolí (podněty) a našimi vnitřními cíli, potažmo akcemi, kterými na podněty reagujeme. Jsme vystaveni protichůdným tendencím a vzniká v nás napětí, neklid - neuróza. Začínáme se bránit nám přirozenými mechanismy, jako je např. popírání reality a rozvíjí se úzkost, tedy strach z budoucnosti, nebo deprese, tedy strach z minulosti. A není nám známý smysl, proč zrovna reagujeme takovým “negativním” způsobem.

V tomto kontextu působí definice inteligence poněkud paradoxně. Používáním vlastní inteligence se dopouštíme něčeho, co nám nakonec škodí - vytváříme sociální prostředí, podmínky pro sebe navzájem, tlak, požadavky, čehož výsledkem je frustrace z neustále nenaplňovaných (a objektivně nenaplnitelných) očekávání.

Inteligencí k úzkosti a depresi na věčné časy a nikdy jinak.


Ale co když má i taková deprese a úzkost smysl? Co když se jedná o evoluční adaptaci a nikoliv o nežádoucí vedlejší jev vyplývající z chemicko-strukturalních vlastností mozku? Jak je to třeba s tím počasím? Včera bylo hezky. Všechno šlo tak nějak samo a ještě zbyla spousta času na to příjemné a zároveň užitečné. Byl to takový velmi inteligentní den. Dokonalá adaptace na prostředí a možnosti, které nabízelo. A ještě před pár dny? Ošklivo, že by psa ven nevyhnal. A tedy u někoho úzkost, u někoho jiné projevy, ne vždy tak dramatické, ale u všech snížená akceschopnost.

Co když je to schválně? Co když nás to má chránit?

Představte si svého nahrbeného, polo opičího, prapředka, který sedí v jeskyni a venku se pračerti žení. Má špatnou náladu, je mrzutý. Je v takovém stavu, že se mu nikam nechce. I když má hlad. I když už se to s těmi dalšími poloopicemi nedá vydržet. Pořád by si jenom vybíraly vši a to i tomu nejotrlejšímu opičákovi za chvilku leze na nervy. Ale ven nepůjde. Zůstane, protože jeho předci taky zůstávali a proto přežili. Tak se tato tendence k pasivitě za nepříznivých podmínek zapsala do jeho genů a on je tímto způsobem adaptovaný. Ten, kdo neměl úzkost z toho, co se děje “venku”, vyrazil a už se nevrátil. Umrzl, nebo se stal snadnou kořistí hladových predátorů. Ta zima může být ještě dlouhá, tak se radši nehýbej a nic nedělej. Mozek nedává žádné podněty k aktivitě. Šetři síly, to je jediná rozumná strategie, protože aktuálně stejně nejsou žádné zdroje potravy k dispozici. Jediné, co dokáže paralýzu zajištěnou úzkostí překonat, je obrovská agrese z hladu. Pak je Homo Opicoidus schopen vyrazit shánět potravu i za cenu velkého rizika. Už mu totiž nic jiného nezbývá.

Zvíře, které se nebojí, je mrtvé zvíře.

S tím strachem ale odsud posud.





Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji Vám za vložení komentáře.

Tomáš Pour