Kontakt

pomoc@tomaspour.cz


23. 6. 2013

Stříhali dohola malého chlapečka


Čekal jsem na tramvaj na zastávce Olšanské náměstí. Přijela stará, červená klasika, ale zrovna linka, do které jsem nechtěl nastoupit. Tak jsem se na ní jenom díval. Vystoupil z ní asi sedmiletý chlapeček a pomáhal se snesením kočárku. Někdo jej celou dobu povzbuzoval. Ženský, sprostý a z frustrace agresivní hlas. Jeho milá maminka. Chlapeček měl co dělat aby kočárek se svojí sestřičkou nebo bratříčkem rovnou nepustil z metrové výšky tří tramvajových schodů. Nebyl to sice ten těžký kočárek na úplná mimina, ale stejně to byla na takové malé dítě tíha. Když kočárek dal na nástupní ostrůvek, jeho matka se k němu sehnula a s bojovým výkřikem “seš ty úbec normáňý” mu dala facku.
Žaludek se mi naplnil tekutým dusíkem. Jako bych to už viděl spoustukrát a možná i sám zažil. Po matce vystoupil ještě otec. Tedy nejdříve pivní pupek a pak se vyvalil jeho nevyrovnaně sebevědomý majitel. Aby si dodal odvahy, zavolal na svého syna “seš ty úbec normáňý” a zajistil symetrii jeho mentální deformace fackou z druhé strany. Pak se rodiče s kočárkem vydali přecházet ulici. Až na malého chlapečka. Ten stál jako opařený. Nemohl se ani hnout a zadržoval v sobě energii výbuchu. Celá jeho hmotná podstata se rozpadala. Nebe anihilovalo s peklem. E=mc^2, to je i při jeho přibližně 20 kilogramech neuvěřitelně ničivá síla, která se uvolní v krátkém okamžiku působení úderu dlaně na jeho tváři. Svět měl v tu chvíli štěstí, že to ten chlapeček udržel. Obětoval se jako voják, který v zákopu zalehne granát, aby zachránil kamarády. Stal se hrdinou. Energie výbuchu působila uvnitř jeho malé a křehké bytosti. Byl jsem svědkem toho, jak se v ten okamžik roztavila jeho veselá, sebevědomá, kreativní, milá a hlavně jedinečná osobnost a slila se do beztvaré, šedé, nepříjemně tuhé a lepkavě mazlavé hmoty.

Minulý týden jsem se chystal na cestu vlakem do Skodatown. Každá cesta vlakem je zážitek a i když jedu domů, užívám si to jako výlet. Zašel jsem si do sámošky na hlavním nádraží pro jablka a vodu. Postávalo tam pár holohlavých holobrádků v leteckých bundách a periferně jsem zaslechl, jak na sebe volají “fujtaxl!”. A ještě jednou a ještě. Přišlo mi to roztomilé. Myslel jsem si, že se tak navzájem zdraví s notnou dávkou vzájemné sebeironie a nadsázky. Úplně jsem, ač od malička píšu jenom levou, začal s těmi ultra-praváky sympatizovat. Pak jsem se ale otočil a zjistil, kdo byl příjemcem těch pozdravů. Dvě cikánky. Zase se mi nalil tekutý dusík do žaludku.



Asi (ne?)bude úplně normáňý, že se mi tyhle dva příběhy vybavily spolu. Když po malých dětech budeme chtít, aby byly normáňý, tak se nám zavděčí a budou co nejnormáňější. Najdou si svou normáňý identitu a budou dodržovat její přísná pravidla normáňosti. Cokoliv nenormáňýho se budou snažit zničit, protože nenormáňý je špatný a eliminovat odchylku je normáňý.



Všichni jsme nenormáňý už z definice. Norma je vlastnost množiny, nikoliv jejího prvku.



Normáňý je bejt nenormáňý! Q.E.D.


Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji Vám za vložení komentáře.

Tomáš Pour