Kontakt

pomoc@tomaspour.cz


3. 12. 2013

Retro školka na Kamčatce

Slyšel jsem vyprávění o mateřské školce v odlehlých končinách. A možná ne tak odlehlých. Posuďte sami. Učí tam taková jedna paní učitelka. Její metoda výchovy a učení v mateřské školce je dovednost předávaná z generace na generaci. V té školce učila už její máma a kdyby tenkrát byly mateřské školky, tak by tam už učila i její babička a máma babičky a tak dále. Řemeslo předávané z generace na generaci davá těm mladším generacím výhodu. Mají na co navazovat, nedělají začátečnické chyby a chovají se důvěře lidí v jejich okolí. Mají důvěru klientů svých předků, kteří stejně jako jejich rodiče chodí již několik generací k těm, kteří se již několikátou generaci osvědčují. To je v našem vyprávění sice idilická, ale pokroucená představa, kterou potřebujeme zasadit do reality a poněkud narovnat.

Matka Kamčatské paní učitelky by mohla být nazývána v našem příběhu paní učitelkou matkou, ale správně musíme psát, že to byla soudružka učitelka. Byla tou soudružkou učitelkou, která presně dodržovala všechna přísná pravidla výchovy a vzdělávání a snažila se pro děti dělat to nejlepší, co jí nařizoval perverzní systém. Byla vyhlášená svojí přísností a neměla nikdy problém s chováním dětí. Všechny byly hodné. Měly z ní totiž hrůzu. Soudružka učitelka si u svých svěřenců vypěstovala mrtvolnou poslušnost. Abysme tu nepitvali všechny detaily, skutky a slova, tak zmíníme jenom třešničku na dortu, která vystihuje základní strukturu osobnosti této excelentní soudružky. Byla to doba, kdy se jidlo dojídalo. Zásadně a povinně. Muselo se dojídat. Mělo to svou logiku. Maso a vše výživově hodnotné bylo vzácné. O to vzácnější, že z toho masa, které bylo, si soudružky kuchařky odnášely ty nejlepší kousky domů. A tak žádná bílkovina, ani kalorie nesměla přijít nazmar. Šlachy a nahnilé kousky. Mňamka! A soudružky učitelky na to bedlivě dohlížely. A ty otravné deti, které nechtěly ta odporná jídla jíst? Soudružky ucitelky je vracely s talířem ke stolu a nutily je vše dojídat. Soudružka učitelka z našeho vyprávění o dalekých končinách dovedla svoji metodu k dokonalosti. Dokázala přivést děti k takovému sebeovládání, že dokázaly překonávat ten primitivní živočišný odpor k nepoživatelným potravinám. Děti to snědly. A potom? Pak se staly obětí svých nekontrolovaných tělesných pudů a jídlo, které byly donuceny sníst, na místě vyzvracely. Taková troufalost a pohrdání naším socialistickým hospodařstvím. I tento odpor však byl snadno zlomen a překonán. Naše milá soudružka učitelka dobře věděla, že v tomto okamžiku má již vyhráno a s úmsměvem děti pobízela, aby požily své vlastní zvratky. To už bylo o poznáná jednodužší. To, co z nás již vyšlo, naše tělo považuje za důvěryhodné a tolik se nebrání návratu. Má to svou logiku. Přežvýkavci jsou evolučně také úspěšná větev. A byly to pravě ty tuhé krávy, které děti musely za každou cenu sezrat v podminkách věčné války za mír.
Tak to byla soudružka matka naší současné Kamčatské paní učitelky ze začátku našeho vyprávění. Jaké vzorce chování se asi tak mohly přenést z matky na dceru? Jaké vidění světa? Jak mohla taková matka formovat osobnost svojí dcery? Dcery, která dnes učí děti ve skolce na Kamčatce. Terorizuje je a zakazuje jim o čemkoliv mluvit s jejich rodiči a ti se tak ani o ničem nedozví. Napadá mě, že bychom to měli nazývat spíš dětský ambulatně traumatizujicí tábor. Prostě DéÁTéTéčko. První asociací, která mě napadá je Severíi korea. Tam se určitě úspěšně rozvíjí podobné metody výchovy dětí ve školkách a školách. Metody lámání osobnosti a devastace dětské psychiky za účelem výroby dehumanizovaných dospělých. Traumatizace, která zanechává na dětech trvalé následky. Rozvijí jejich agresivitu na úkor kreativity a nedivil bych se, kdyby takové děti chtěly následně zavádět moderní metody výchovy jakými je např. ukamenování v Íránu.
Ač geografická kamčatka je Koreii velmi blízko, tak se nenechme zmást. Ta naše příběhová Kamčatka je hezky české, evropsko unijní. Naštěstí. Může se bránit zvěrstvu a nehrozí ji za to trest smrti. I vedení školky je osvícené a učitelce udělilo důtku. Ta se ale brání, kope a žaluje. Je to celkem pochopitelné. Ona nic jiného v životě nepoznala a tak jí to příjde naprosto normální. Ale ono není. A rodiče mají plné právo kontrolovat kdo a jak se stará a podílí na výchově jejich dětí. Ač ti rodiče, kteří se nebojí vystoupit, jsou v menšině, tak pevně veřím, že se jim podaří uspět a dosáhnout naprávy stavu. Ja bych si takhle svoje děti nenechal likvidovat. Nejde o to dokazát něčí vinu. Ona paní učitelka za to nemůže. Její chování je výsledkem vlivu, které na ní celý život působily a ona také jednou byla malou holčičkou, která byla týraná a traumatizovaná a říkala si, že jednou bude paí učitelkou, která dětem takhle ubližovat nebude. Bohužel není tak snadné změnit převzaté chování. Rozhodně je potřeba zajistit, aby se tato patologie nešířila dále a nepředávala do rodin, které o to nestojí.
Paní učitelka se brání psychotestům. To je pochopitelné. V době, ze které pochází její mentalita byla věda o duševním zdraví zneužívána ke stigmatizaci a byl to alternativní trestní prostředek pro lamání charakterů. Moc dobře to pani ucitelka ví, nebo alespoň tuší. A tak tomu nedůvěřuje a cítí se ohrožená. Dnes je to jinak. Stačilo by, kdyby si připustila, že jí bylo ublíženo a že nemusí to zlo předávat dál a mohla by pomalu začít důveřovat lidem ve svém okoli, kteří to s ní myslí dobře a mohli by jí pomoci. Pomoci odhalit skrytá zranění jeji duse a stát se dětmi milovanou paní učitelkou. Mohla by si splnit svůj dětský sen.

Osobní vzkaz pro Kamčatku: Vydrž, vytrvej, nenech se vydírat lidma, kteří nevědí, co činí. Jsou ovladáni svými traumaty a perverze jim přijde normální. Už Masaryk říkal, že nejnebezpečnější jsou hodní lidé. Ti komformní, kteří se vždy a všude přizpůsobí aktuálním okolním podmínkám, ať jsou ty podmínky sebebizardnější, čímž podporují ty svině, které zrovna nejvíc křičí, kopou a škodí.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji Vám za vložení komentáře.

Tomáš Pour