Kontakt

pomoc@tomaspour.cz


24. 12. 2013

Vánoce jako psychóza s hádankou

V sobotu jsem potkal v Libereckém dinoparku bizardní postavu z obrázku. Prvoplánově jsem jej pojmenoval Prasanta. Stal se z něj můj symbol vánoc a napadlo mne napsat, jak to každoroční blouznění na mne působí. Symbolicky byla v té expozici vedle Prasanty také pramarie s praděťátkem v prajesličkách. To ovšem bylo bez (ne)slušivé červenobílé pračepičky. Naštěstí.


Prasantova hádanka: Je to pod jehličnatým stromem pod papírem, co je to?

a) Vánoční dárek b) Hřib podpapírák c) Dítě, které rozbalilo všechny dárky d) Bezdomovec o vánocích



Když se zeptáte někoho kolem sebe, co je na těch vánocích, tak vám řekne: vždyť je to krásné, všcichni to tak mají a je to prostě úžasné. Nedá se to ani popsat a vlastně není ani potřeba. Jsme tak naučeni z dětství. Budiž. On akorát ten dětský svět v dospělosti dokáže nabývat obludných rozměrů karikatury, která má přerostlé všechny údy.


Lidé v psychóze ztrácejí kontakt s realitou a dělají věci, které je stojí spoustu energie a jejichž přínos je pro všechny zůčastněné mizivý, nebo se jedná spíše o škodnou událost. Namahají se, vymýšlejí, spekulují, kují pikle a protipikle, chodí, hledají, shánějí, kupují, zpracovávají, zdobí, jedí, obsedantně jedí, přejídají se, pečou, tloustnou, chovají se pro nezaujatého pozorovatele nepochopitelně, jsou agresivní na ostatní ve frontě v ultramarketu a myslejí si, že přijde opět ten zásadní okamžik, kdy se stane cosi mimořádného. Poté jsou vyčerpáni a zklamáni, upadají leckdy do depresivních nálad, protože zase ztloustli a nedokážou s tím nic udelat. Nedejbože, jestli se zadlužili na dárky a sami jich nedostali tolik, kolik rozdali.


Jo, abych nezapomněl, duševně postižení mohou mít velký problém s empatií. Nepřekvapilo by mě, kdyby si kupovali hromady dárků a dávali si je všechny najednou. Nejlépe z obchodů s názvem levné nesmysly a podobných. Hlavně ať to moc nestoji, jen když to vypadá co nejvíc high-tech. A když už je ta krize, tak ať ta hromada pod tím stromem je co největší. Standartním společenským signálem “tady se taky blbne” jsou blikajicí světýlka v oknech. Originální, vánoční, kakofonická světelná show vyráběná kdesi v dalekých končinách asie.


Ale ano. Ty děti, pro ně by se to mělo dělat. Mohlo, i nemuselo. Záleží na tom, proč by se to mělo dělat.  Nepeplatí tu více je lépe. Zahrnovat děti hromadou nesmyslů a ještě větších nesmyslů a úplně největších nesmyslů je nesmysl, protože ty z toho mají co? Nic. Po třetím dárku děti vyčerpají svoji pozornost a vrhají se na jeden nerozbalaný balík za druhým. Trhají, sápou. Zůstává za nimi jedna hromada rozbalených krabic a druhá rotrhaných papírů. Co tohle asi tak může dělat s jejich psychikou? Snad radši ani nedomýšlet. Jakoby se nepřiznané výčitky ze špatné péče o vlastni potomky transformovaly v odpustky ve formě dárků. Nejde o to obdarovat, protože při tom by se trošku přemýšlelo. Přišlo by se na to, že čím víc zanedbávání, tím víc ucpávání úst roubíky v papíru s mašlí.


Co se třeba zkusit jednou nepřejídat a místo ziliónu druhů cukroví péct třeba jenom dva, ty nejoblíbenější? O něco tím snížit pravděpodobnost výskytu cukrovky a obezity. A z volby druhů cukroví udělat hru na stanovování priorit v situaci, kdy si chceme užít a zároveň se nepoškozovat.
A co třeba dokázat dát dětem jenom jeden dárek? Že to nejde? Proč? Myslíte si, že dárky jsou důležitější než obejmutí a blízkost? A kdyby to tedy náhodou nešlo, tak se zkuste omezit alespoň na tři dárky. Jako od tří králů. Utraťte za ně klidně stejně peněz, ale investujte do kvality a hlavně smyslu. Děti nepotřebujou další plastové nesmysly a měkouši je beztak nenadchnou.


Ty nejlepsi hracky jsou ty nejjednodusší, které nechávají prostor fantazii, pro doplnění vlastního příběhu, sebevyjádření. Hračky, které dětem nediktují, co mají dělat. Ty hračky, které mají předem jasně nalajnovaný způsob použití a nejde s nimi dělat v podstatě nic jiného, jsou agresivní. Jsou navržené přesně pro potřeby manipulativní prodejní kampaně. Nic víc, nic míň. Mají jasně definovanou funkci, kterou mají pochopit zaneprazdnění rodiče. Proč zrovna ti zaneprazdnění? Zaneprázdnění bývají ti úspěšní. tedy alespoň ti žijící v iluzi úspěšnosti. Nemají hluboko do kapsy a zároveň nemají “čas” se zamyslet nad vhodností hraček, tak jsou rádi, když jim hračku někdo naservíruje i s návodem, co si o ní mají myslet. Hračka s jasně definovanou jednou funkcí vydrží dítěti tak na pět minut. Pod vánočním stromečkem, kde se dítě musí vrhat z jednoho dárku hned na další, je poločas dohraní si s tím předchozím i kratší. To je jedna z cen, kterou platí dítě (nejen o vánocích) za otrocký úspěch svých rodičů.


Když už to vánoční opium chcete konzumovat, tak splodiny z něj nenechávejte skrytě konzumovat své děti. A do kostela je vemte radši pár dní před nebo po štědrém večeru. Ať zažijou skutečný spirituální klid a ne další frontu, která se jenom přesunula z ultramarketu na půlnoční mši. K tomu vám dopomáhej zdravý rozumu.


Abych to shrnul. Když děláte něco, co poškuzuje vás a lidi okolo, nedej bože vaše děti, a vy si nevyvratitelně myslíte, že to tak musí být, protože to je tradice a dělají to tak všichcni prakticky odjakživa, tak si nejsem jistý, jestli tak neděláte něco, co byste sami v jiném kontextu chápali jako poruchu.
Co takhle se alespoň jednou pokusit vystoupit z toho bludného kruhu? Místo shánění, uklízení, vaření, vymejšlení a buhví čeho si prostě jentak popovídali, nebo se prošli na čerstvém vzduchu? Několik hodin nekonzumně investovaných do vztahů s blízkými, bude možná víc, než za několik posledních měsíců, nebo dokonce let. Budete se pak cítit dobře dýl než pár hodin po zazvonění zvonečku a to je dárek s nejlepším poměrem výkon/cena. Navíc během vánoc paradoxně zhubnete. A to za to stojí, ne?

Jedu na hory. Čau.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji Vám za vložení komentáře.

Tomáš Pour