Kontakt

pomoc@tomaspour.cz


27. 7. 2014

(Ne)chtít (ne)chápat

Tak už to pochop. Chápeš to? Tak proč to zatraceně nechceš pochopit? Nechápu, že nechápeš.

Představte si svůj mozek. Nebo můj a nebo mozek kohokoliv jiného. Třeba vaší partnerky nebo úhlavního nepřítele, sousedovic Toníčka. Myslíte si, že můžete pochopit vše, co se v něm děje? Tak proč se o to pořád snažíte? Všichni se o to snažíme. Obzvlášť v těch nejvypjatějších situacích. Když nám ujede tramvaj před nosem. Když nám partner po stopadesáté nezvedne (nebo nepoloží, co je správně?) prkénko na záchodě. To si říkáme, že nám to snad už musí dělat schválně a snažíme se přijít na ono perverzní uspokojení, kterého se tím snaží dosáhnout. Šéf chce další nesmyslnou tabulku. Další součet čísel vydělený jejich počtem. Furt něco. Proč? Nechápu, nechápeš, nechápeme …

Podívejme se na to selským rozumem. Pro zjednodušení budeme předpokládat, že v tom mozku máme ono slavné řečové centrum. Bla bla kortex. Ta část hmoty v naší hlavě, která tvoří slova. Tak nějak to nejspíš přibližně je. Badatelé se lidem dívali do hlavy a našli to tam. To se dá pochopit a proto jim věříme.
Ale pozor! Ta část mozku, která je zodpovědná za vytváření slov, je menší, než části ostatní. Možná ani ne dvacetina celkového objemu orgánu naší moudrosti generuje souvislý tok slov, tedy řeč. Co to znamená?
Slova nepoužíváme jenom proto, abychom mluvili a tedy se dorozumívali s ostatními. Často je používáme k tomu, abychom mluvili sami se sebou. Vedli své nekonečně zacyklené monology, hodnotili svět okolo sebe a snažili se nacházet nějaká racionální východiska z našich nelehkých životních situací. Když se nám v hlavě honí slovní halucinace, říkáme tomu myšlení, když usneme, tak se objeví další, většinou obrazové halucine, kterým říkáme snění. Obojí vnímáme jako skutečnost, protože nám to startuje intenzivní emoční prožitky a ty jsou vždy skutečné. Protože neskutečné vlastní emoční prožitky neexistují. Naše vnitřní skutečnost je dokonce skutečnější než okolní realita, kterou při prožívání našich vnitřních halucinací pomíjíme, protože se zdá méně skutečná. Nevidíme, neslyšíme, myslíme.
Rozdíl mezi vnitřními monology a sněním je ten, že obrazovou fantazii nemáme tendenci racionálně hodnotit. Při slovních představách, přemýšlení, hodnotíme, hledáme pravdu. Ta nepřichází a tak se za ní ženeme jako oslík za mrkvičkou. Argumenty a témata našich myšlenek se v bleděmodrém opakují a po chvilce se točíme na místě jako pejsek za svým ocáskem. Ceníme zuby, štěkáme, jsme uřícení, myslíme si, jaký z nás musí jít strach. Ten, kdo to pozoruje, se s pocitem děsu, směje.
Proč to nefunguje? Proč máme pocit, že slova jsou tak mocná a ve skutečnosti jsou většinou spíš duševně nemocná?
Racionální odpověď hledejme v řečovému centru, resp. ve zbytku mozku. V mozku je spousta dalších center a necenter pro plnění ostatních životních aktivit. Nejen žvatlání a tlachání. Z toho plyne, že řecová funkcionalita je jenom částí, dokonce menší částí. Schopnost vyjadřovat se slovy nezabírá nejspíš ani desetinu toho, co dokáže náš mozek svojí aktivitou vyjádřit. Některé věci prostě slovy nevyjádříme, ani kdybychom svůj mozek na míchu postavili. Ještě jednou. Logika jsou převlečená slova a jako taková je reprezentována řečovými centry, která jsou menší, než zbytek prožitků, které je náš mozek schopen zachytit.
A protože řečové centrum je tak malé, tak vše, co se budeme snažit popsat slovy, tedy pochopit, bude vždy příliš abstraktní, zjednodušené, metaforizované, prostě neskutečné. Obzvlášť ve vztazích k lidem okolo nás to má devastující následky. Když se je začneme snažit chápat, tedy reprezentovat naším řečovým centrem, tak je přestaneme prožívat. Je to paralela Heisenbergova principu neurčitosti pro kvalitu vztahu. Čím víc se snažím vztah pochopit, tím hůř jej prožívám a naopak. Protože řečové centrum je menší, než ostatní části mozku, tak nikdy nedokáže pochopit život tak, jak jej dokážeme prožít, když aktivujeme i ostatní části nám evolucí nadělené hmoty neuronů.
To, co prožíváme nemůžeme pochopit. Nebo alespoň ne bezprostředně v těch vypjatých situacích, do kterých se ve vztazích dokážeme dostat.

Cesta ven z kruhu? Přestat přemýšlet, potom i mluvit. Tím dostanou prostor k aktivitě i ostatní centra našeho orgánu prožívání života jako třeba centrum slasti, centrum sluchu atd. Poté teprve prožijeme smysl jakéhokoliv našeho vztahu.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji Vám za vložení komentáře.

Tomáš Pour