Kontakt

pomoc@tomaspour.cz


4. 9. 2015

Buď pozdraven, kdo s holým životem přicházíš

Když vidím ty, kteří odhodili jakékoliv vazby na svůj dosavadní život a snaží se zachránit alespoň holý život, tak je mi těžko. Když k tomu vidím i ty děti na cestě z pekla do neznáma, tak je mi přetěžko a cítím vinu, že jim nedokážu přímo pomoci. Přijmout jednu rodinu a zajistit jim to nejnutnější. To bysme zvládli. Trošku se uskromníme a ono to půjde. Když si to představím, tak mám pocit, že by můj život měl najednou i větší smysl. Pomoci někomu, kdo se ocitl mimo jakýkoliv systém v sociálním vzduchoprázdnu. Trpící, vděčný za holý život. Nějaké problémy by to sebou neslo, ale s těma bychom se vypořádali.

Děsí mne ti, kdo místo živých bytostí vidí jenom abstraktní pojmy, kterým přisuzují veškeré své nezpracované děsy a běsy. Místo, aby si vypořádali svá dětská traumata, tak hledají zástupné objekty, na kterých by si svou zlobu vybili. Čím slabší oběť, tím lépe. Se stejnou brutalitou, jako byla trýzněna jejich bytost, se vyjadřují na adresu těch, kteří se již nemají jak bránit. Nejlépe napadat ty putující, zahnané do kouta, kteří se pohybují světem tam, kde hrozí (relativně) nejmenší nebezpečí. Tam, kde možná zažijou trochu nepohodlí, ale nehrozí, že by jim na potkání někdo uříznul hlavu jenom proto, že neuctívají dostatečně fanaticky příslušnou modlu.

Nenávist k těm, co se snaží zachránit si holý život, je stejným dožadováním se uctívání modly. Modly, které se může říkat třeba národ, rodina, ctnost, pravda, čistá rasa nebo třeba Miloš Zeman. Když se neklaníš, neponižuješ tak, jak my chcem, tak vypadni. Ty sem nepatříš. Máme v sobě nezvladatelný impulsy, abys věděl. Můžeme tě zkopat, pochcat, řvát na tebe rytmicky tupá hesla. A je nás hodně, jsme tu doma, tak drž hubu a chcípni. Až budeš konečně mrtvej, tak na tebe flusneme. Šmejde.

Psychóza narůstá, realita se vytrácí. Lidé na útěku nejsou vidět, jen siluety, které je nutné zničit. Duševně  nejslabší jedinec jako první přestává ovládat své emoce a ulevuje svému vnitřnímu napětí útokem na bezbranného. Dav se jeden po druhém přidává. Akce jednoho, toho nejzuřivějšího, validuje jejich sadistické impulsy a poslední zábrany padají. Chaos, řev, krev, smrt.

Děsím se všech ctnostných spoluobčanů, kteří nedokáží vnímat realitu nastalé situace. Je mi líto, že jim nedokážu pomoci. Vždyť oni jsou taky uprchlíci. Jsou doma, patrioti, celý život stojí na místě, ale jejich duše pořád někam prchají. Prchají před nebezpečím, které nedokáží identifikovat, protože neexistuje. Je pouze produktem jejich neklidné mysli. Nedokáží vnímat lidi okolo sebe a tak trpí ve své samotě. Honí se jim hlavou pořád dokola myšlenky, kterými se svou samotu snaží zaplnit. Ty myšlenky jsou nesnesitelné, protože vedou od nikud nikam a nedávají žádný smysl. Jediný okamžik, kdy přestanou trpět, nastává, když mohou synchronizovat svou mysl při periodickém opakování tupých hesel agresivně adresovaných společným směrem (v podstatě jedno jakým). Když řvou s davem, tak si najednou nepřipadají tak sami. A nesžírají je jejich bludné představy o tom, že je něco neustále ohrožuje. Mají radost, že se zbavili svého šílenství. Uniknou alespoň na chvíli chaosu reality, se kterou se nedokáží vyrovnat a tak se naučí toužit po (světovém) řádu.

Nenávidí uprchlíky, protože jim připomínají jejich vlastní osud. Konfrontovat se s pravdou o vlastním životě je pro ně horší než smrt a proto nechají radši někoho zemřít, jenom proto, aby se nepřišlo na jejich vlastní prázdnotu. Aby nikdo nepoznal to, že svoji hodnotu odvozují od bezcenných myšlenek, prázdných hesel a povrchních citátů.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji Vám za vložení komentáře.

Tomáš Pour