Kontakt

pomoc@tomaspour.cz


6. 10. 2015

Iontová a kovalentní vztahová vazba

Ač většina lidí, se kterými se setkávám, nemá nějak obzvláštně velkou lásku k chemii, tak po tom, co jejich trápení popíšeme mou oblíbenou vztahově-chemickou metaforou, začnou tuhle krásnou vědu brát na milost. Představte si svůj vztah jako molekulu. Ta je tvořena dvěma atomy. Ty, jak známo, mají jádro a elektronový obal. Každý ten atom si ty své elektrony hlídá, přitahuje je. Této jeho vlastnosti se říká afinita. Do vztahu každý něco investujeme. Kolik, to záleží na tom, jak moc jsme ochotni dávat a brát. A toto právě v naší atomové metafoře reprezentuje ona afinita. Atomy s nižší afinitou se svých elektronů snadněji zbavují. Rádi dávají. Atomy s vyšší afinitou jsou tak trochu lakomé. Rády berou, někdy až kradou elektrony ostatním atomům. Afinita by se ve vztazích dala přirovnat k sobeckosti, chamtivosti, nenažranosti. Každý už asi tuší, kam to celé směřuje.

No a teď si položme otázku, jak se tedy takové dva atomy můžou chovat, když se setkají a rozhodnou se spolu utvořit pár, tedy molekulu? V tom vztahu dvou atomů, který si všichni představujeme, se elektronové obaly prolnou. Začnou sdílet své vazební elektrony a není jasné, který elektron původně patřil ke kterému atomovému jádru. Taková molekula spolu žije šťastně do té doby, než jí rozdělí nějaká vnější síla, rozpad jednoho z jader a nebo pád do černé díry. Ve vztahové řeči se to prezentuje jako zamilovali se do sebe a žili šťastně až do smrti.

V případě iontové vazby je situace o dost dramatičtější. Dva atomy se k sobě přiblíží. Jeden má mnohem větší afinitu, než ten druhý, tak mu sebere elektron. Sprostě a drze mu ho ukradne. Vznikne pár zloděj - okradený. Jeden kladně nabitý a druhý záporně. Může taková konfigurace vytvořit stabilní molekulu? Ano, v chemii může. Vazba není tak pevná, jako v kovalentním případě, ale je stabilní a drží opět libovolně dlouho. Vnější síla jí rozštěpí s menší námahou, než tu kovalentní.
Ve vztahovém ekvivalentu je to stejné jako situace, kdy se setkáte s partnerem, který vás na začátku neskutečně přitahuje a vy si ani neuvědomujete, že postupně přicházíte o své elektrony. A když partnerovi obětujete kus sami sebe, tak to začnete chtít zpět. Dlouho doufáte a opakovaně se přibližujete v naději, že dostanete zpět to, co vám náleží. Pokaždé dostanete akorát ránu, která vás opět vykáže do patřičných mezí. Po každém přiblížení jste o kousek slabší. Tak trpíte a čekáte. O svou schopnost navázat rovnocenný vztah postupně přicházíte a tak vás nikdo z kolemjdoucích nemůže zachytit. Až příjde on. Ten, kdo si díky své gigantické afinitě nabral tolik toho, co mu nepatřilo. Díky negativnímu náboji svých nadbytečných elektronů je tak přitažlivý, že zachrání nebohou oběť, která je bez elektronů úplně nahá a chce se skrýt do bezpečí zachráncova elektronového obalu. Ale nikdy je kvůli své nízké afinitě už nezíská. Je oběťí, která bude do nekonečna doufat, že jí někdo vrátí to, co už ztartila někdy na začátku své existence.
Ve vztahové realitě se vyskytuje ještě jedna konfigurace, která ale nemá v chemickém světě obdoby. Kdyby existovala, tak by se mohla nazývat třeba antiafinita. Způsobovala by to, že při přiblížení dvou atomů ten jeden nacpe své elektrony tomu druhému. Vnutí mu je proti jeho vůli. Oběť si stovří svého pachatele k obrazu svému. Oběť odevzdá vše a pachatel to není schopen vrátit. Stává se agresorem jenom proto, že nedokáže udržet své hranice a odmítat dary.
Iontová a antiontová vazba? Třeba. V reálu jsou ale nerozlišitelné. Nelze říci, co je dobro a co je zlo, kdo víc trpí, kdo za to může.

P.S. Tak, zavíráme laboratoř a po přestávce všichni odcházíme krmit racky sodíkem. Příště od všech budu chtít referát o tom, proč a jak jim chutnalo. A kdo ještě nezaznamenal letošní světový objev českých badatelů, tak zůstane po škole a za trest 100x opíše tento článek.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji Vám za vložení komentáře.

Tomáš Pour