Kontakt

pomoc@tomaspour.cz


6. 12. 2016

Sexuální obtěžování aneb VELKÁ legrace

Dnešní příspěvek bude o dvou větách. Dvě věty, které pronesl nejmenovaný koordinátor v jedné nejmenované korporaci. A můžete si třeba myslet, že jsem to celé zaslechl v jednom ze svých zlých snů na vlastní uši. Jakákoliv podobnost s reálnými událostmi a postavami je čistě náhodná.

Ta první věta byla pronesena před celým týmem a jednalo se o jakousi žoviální komunikaci v rámci týmu směrem ke 3 ženám.



Zněla: "Načůrám ti do pusy".

Jak se asi cítí příjemnkyně takového sdělení? A představte si, že ona šťastlivkyně byla tou dobou těhotná a to bříško už bylo docela pěkně vidět. Co by na to asi říkal tatínek miminka?

Vězte, že ta věta zazněla tak nevinně v proudu běžné pracovní komunikace nadřízeného s jeho podřízenými, že tak trochu zapadla v množství slov a nikdo se nad ní nepozastavil. Nicméně zde alespoň máme příležitost jí vytrhnout z kontextu a podívat se, co se za ní asi tak mohlo skrývat.

A to by nebyl celý příběh, kdyby neměl ještě nějakou pointu, která souvisí s tématem, kterým se na těchto stránkách zabýváme.

Představte si, že se po ňejakém čase zeptáte dotyčného na to, jestli si dokáže představit, že by někde musel tyto své manažerské postupy obhajovat veřejně.

Jaká by podle vás byla adekvátní reakce?

Můžete si svou představu rovnou porovnat s reakcí, která následovala: "To, že nechápeš srandu a překroutíš jí na kravinu, raději komentovat nebudu, ale do svědomí ti sahat nebudu".

Myslím, že absolventi kurzu bezpečně poznávají "učebnicovou" reakci. Proto bych poprosil, ať se pokusí nejdříve neabsolventi popsat, co v nich taková komunikace vyvolává.

Co vás napadá k osobnosti takového člověka?

Setkali nebo setkáváte se s podobnými situacemi ve své práci nebo někde jinde?

Jak byste třeba reagovali při zjištění, že tohle dělá někdo vám blízký?


15 komentářů:

  1. Díky za toto téma, i když je mi samotné velmi težko, když si na to jenom vzpomenu.
    Něco podobného jsem zažila. Co ale můžete dělat, když tohle dělá váš šéf a se svým šéfem z vás dělají blázna, který nerozumí legraci. Každý pokus se bránit je jenom záminkou vám dát najevo, že jestli se vám to nelíbí, tak můžete klidně jít, že za dveřma jsou zástupy dalších, který čekají na vaší práci.
    Měla jsem štěstí, že pak se objevila mladší kolegyně, která se stala cílem narážek. Vypadala, že jí to možná i lichotí. Žaludek se mi z toho zvedal stejně, tak jsem nakonec odešla.
    V nové práci už si nikdo nic takového nikdy nedovolil.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zažila som podobnú situáciu - dokonca sériu podobných - od príbuzného, ide o vzdialenú rodinu a prišli mu podobné komentáre veľmi vtipné a keď som oponovala, že by si mal uvedomiť, že sme rodina atď, argumentoval, že sme vzdialená rodina a samozrejme, že je to sranda a že veď samej mi takéto reči lichotia atď...pri ďalšej príležitosti veta veď sme rodina znela práve z jeho úst, ale to už bolo zrejme niečo celkom iné. Vysvetlite mi, ako je možné, že celý život bojujem s manipulátormi - od rodiny, cez ex, cez známych, jednoducho všade. A samozrejme, istú dobu som sama mala pocit, že som vinná, aj keď som opakovane vysvetľovala, že mi je podobné správanie nepríjemné. Akoby dotyčný vychádzal z predpokladu, že mi podobné správanie lichotí, len o tom asi neviem. A veď však, nič sa nedeje, sranda. Obrovská. Znechutená som doteraz.Ale momentálne podobné správanie viem rýchlo stopnúť a je úplne jedno, o koho ide. Samozrejme, informovala som o tom aj moju mamu, ale tam ide o pšostriu politiku...každopádne len chcem poukázať na ďalší typ manipulácie, ktorej môžete byť obeťou. O to viac, ak sa to dialo - ako u mňa - aj v puberte.

      Vymazat
  2. Děkuji za tuto diskuzi a jako neabsolvent kurzu v tom cítím velkou manipulaci jak v první poznámce, tak v druhé citované větě. V této situaci jsem byla mnohokrát, vždy mě překvapila, šokovala a nebyla jsem schopná adekvátní reakce...a po několika hodinách jsem ani nevěděla jaká by měla být ta správná adekvátní reakce,abych neznemožnila sebe a toho kdo mi to říká. Úcta ve mě byla.. tak jsem to chápala...postupem času jsem zjistila, že úcta má být k uctivému člověku a jen člověk,který vás bere jako kus, jako hadr na podlahu, na použití kdykoliv si zamane bez ohledu na to co tím ve vás způsobí si vaši úctu nezaslouží. Naučila jsem se pár neosobních frází, které takové lidi přivedou k tomu, že s takovými poznámkami u mě přestali. Blízký člověk mě dovedl k pocitu ponížení, bezvýznamnosti, neúcty, znehodnocení a většinou v minulosti jsem nedokázala ani pobrat jak si to může vůbec ke mě dovolit, protože pravda byla jiná, jeho povídání překroucené v jeho prospěch.. opět žádná obrana, jeho chladná kalkulace mě přiváděla do stavu bezbranosti a bezradnosti. Vše mu procházelo..stávala jsem se čím dál tím větší obětí a utrpení se stupňovalo, protože jsem nikdy nevěděla co si zase vymyslí, aby šokoval mě nebo i jiné v mé blízkosti.Setkávala jsem se s tím v rodině, hlavě s mými sestrami, u matky. Následně u partnera a dětí. Dlouho jsme věřila tomu, že je to můj "úděl", že to tak asi má být. Po odloučení se od rodiny a podobných typů lidí jsem poznala, že to byl můj velký omyl. Vypadá to, že mé IQ je velmi nízké dle toho co jsem napsala, pravý opak je pravdou. Boj s takovými lidmi mě vyčerpal na samé dno mých sil, chtěla a přála jsem si, aby mě uznali a snažila se ještě víc a více a čím více jsem byla lepší, tím více se mi děly tyto věci,přišly nevyléčitelné nemoci...škoda, že tyto stránky nezačly dříve...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mluvíte mi z duše. Je až neuvěřitelné, jak moc se Váš příběh podobá tomu mému.

      Vymazat
  3. Nemám podobné zkušenosti zažité na vřejnosti, ale doma jsou poměrně časté. Slýchám věty – že nejsem normální žena, co by za to jiná dala, ať už se sebou něco konečně dělám, zamyslím se nad sebou, že někde v mé výchově se stala chyba … Bohužel ani anonymně nejsem schopna intimní situace popsat. Věřte, není o co stát. A pravdou je, že za ty roky už o intimitu nestojím.
    Přestože už vím, že tito lidé si nedovedou připustit, že by sami udělali něco špatně, hledají viníky stále na „druhé“ straně, nedokážu se vždy adekvátně bránit. Jsem už dávno za polovinou svého života a nejsem si jista, zda ještě nekdy dokážu slepit střepy mého rozbitého JÁ.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsem na tom podobně. A slepuju už rok. Ono to půjde! A nakonec se to přebrousí, hodí se nový lak a druhá půlka života bude o to krásnější. Co na tom, že budeme poslepované a opravované, máme svou hodnotu! A je JENOM na nás, jakou. Ti druzí nás můžou srážet, dehonestovat, ponižovat, ale MY uvnitř musíme mít zdravé přesvědčení o svých kvalitách.

      Vymazat
    2. Je to přesně tak! Je potřeba si uvědomit, co člověk v životě dokázal, že za něco stojí a začít se mít rád(a). Zkraje to jde hrozně těžko, když je člověk takhle poničený, já nemohla nic najít, ale pak mě napadlo, že jsem přeci vystudovala VŠ bez přispění rodičů, takže nejsem úplný "mejdlo"... Pak teprve přišly další a další věci, u kterých jsem si začala vážit sama sebe. Nakonec je člověk už dost silný na to, aby věty typu "zamysli se nad sebou" házel za hlavu. Ale je to běh na dlouhou trať, mně to trvalo rok.

      Vymazat
  4. kurz absolvovaný nemám ale na internetu jsem si hodně o těchto psychopatech přečetla, díky i Tomovi tady a jeho blogu :). S jedním takovým jsem 3 roky žila ( dá-li se to tak říct ). Druhá věta ve mně vyvolává typickou odpověd a reakci, kterou jsem byla častována nesčetněkrát.. pocity z toho nemám hezký a nikdy jsem neměla. Ve vztahu s tím člověkem jsem se cítila velmi zle, poníženě, zoufale - protože to nebralo konce a nebylo na obzoru řešení, o to hůř mi bylo, že jsem s ním čekala dvojčata a byla na něm ( ať už minimálně ) finančně závislá.
    Co mě napadá - k osobnosti takového člověka? Ač jsem si prošla vším možným pochybnosti nad sebou samým začínaje, pocity zoufalství že život nikdy nebude lepší konče. Teď můžu říct, že takový člověk není v pořádku, něco je v něm špatně, hodně špatně.. má porouchanou osobnost ale o to hůř, že on je přesvědčen o své pravdě a tou krmí zbytek okolí ( pokud mu ještě nějací posluchači zbyli ). Ač působí tito manipulátoři jako mistři světa, myslím, že ve skutečnosti mají nízké sebevědomí, nevěří se, ale tím svým despotickým chováním se to snaží přebíjet. Nejsou schopni býti dobrým partnerem natož otcem pro své děti. Můžou být naopak perfektní ve své profesi ( moje zkušenost s ex ).
    Ano s těmito situacemi jsem se setkávala stále a pořád dokola poslední 3 roky. Byla jsem zoufalá, že se o nich nikdy nechtěl on bavit, nikdy se nad tím nechtěl pozastavit nebo si o tom popovídat proč se tak chová. To raději utekl, odešel pryč a pak se vrátil naštvanej a nabroušenej nebo se nevrátil vůbec a očekával, že já ho budu prosit zpět a nahánět aby se vrátil. Když si na to vzpomenu, je mi špatně. Bylo to hnusné období.
    Jak bych reagovala při zjištění, že tohle dělá někdo mi blízký? Nejdříve jsem se tomu vztahu snažila pomoct, najít společnou cestu, komunikaci a porozumění, ale to se nějak míjelo účinkem.. ač to je otec mých děti ( sice biologický ale jinak jím není absolutně vůbec ), tak to nešlo s takovým člověkem žít, být ani komunikovat. On komunikovat nechtěl, nebo když už, tak jen velmi jednostranně a to tedy abych se mu omlouvala za věci které jsem neudělala. Stále bylo vše špatně, nic se mu nezdálo a níčím jsem se mu nezavděčila. Z takového vztahu raději pryč, jiné cesty není, nebo vás to sežere.. a to bych asi radila každému.. i když je možné, že ne každý takový narcis je stejný.. třeba se s některými dá pracovat a najít řešení ale já si to osobně po zkušenostech moc nemyslím.

    OdpovědětVymazat
  5. Podobnou situaci jsem zažila mnohokrát, naštěstí nikdy ne od nadřízeného. Vždy jsem reagovala velmi razantně a opakovaně jsem byla obviňována, že nerozumím legraci. Nicméně, jsem si jistá, že útočník si příště dá, sakra, pozor, kde a před kým takhle "vtipkuje". Minimálně pokud nechce mít moncla i na druhém oku.

    OdpovědětVymazat
  6. agresivní paranoidní osoba s nízkým sebevědomím a nulovou sebeúctou. Jeho pozice ve skupině je pro něj důležitější, než on sám. Obléká se "lépe" než jeho okolí. Lidé i ti nejbližší, pro něj nejsou přátelé či spolupracovníci, ale konkurence či přímo nepřátelé.
    Patrně něco zlého a dlouhodobého v dětství, asi nadmíru autoritativní otec.
    a moje osobní očista od příběhu:
    Pochcává se do teď.
    Mirka

    OdpovědětVymazat
  7. Pokaždé jsem na takový komentář reagovala razantní masivní obranou - tj nedal si to za rámeček. Jinak jsem vcelku klidný člověk, ale na takovéhle ponižování mám nastavené receptory - dělala jsem střední školu technického směru, takže jsem byla jediná holka mezi kluky. Naučila jsem se poznámky buďto vůbec neslyšet a pokud to nejde, bránit se tak, že útočníka už nikdy nenapadne je zopakovat, byť třeba i předstíraným hysterickým záchvatem. Nejlepší je takové lidi okamžitě vyřadit z okruhu svých kontaktů, pokud to jenom jde, nebo je aspoň zatlačit do defenzivy.

    OdpovědětVymazat
  8. Dotyčná reakce na kritiku ukazuje, že onen manažer naprosto jasně chápe nesprávnost a neobhajitelnost svého chování, načež je tedy jednak bagatelizuje jako žert, jednak tuto bagatelizaci spojuje s preventivním osobním útokem, který má zastrašit každého, komu by bagatelizace nestačila.

    Obecně řečeno, buďto jde o managera toho typu, s kterým je nejlepší nemít nic společného, nebo měl přinejmenším hodně špatný den.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky jsem měla takového přímého nadřízeného. Vybíral si slabší články. Např. samoživitelky s dětmi, které byly závislé na výplatě, protože na to byly samy. Byl to chudák. Postrašila jsem ho tím, že svá pracovní práva konzultuji na úřadu práce. Z toho měl docela šok. Až jsem se musela smát. Bohužel byla to sice vyhraná bitva, ale válku jsem nevyhrála. Po této poznámce začala pracovní šikana ve všech bodech a většinou tak, aby u toho nikdo nebyl. Zas jsem ho na chvíli postrašila, že si jeho kecy nahrávám na mobil. Což rozpoutalo sérii kontrol, které jsem neměla šanci vyhrát, neboť to byli jím nasazení a domluvení lidé, kteří vždy něco "našli" a hodili na mě. Pokud narazíte na šéfa magora, začnete se po právu bránit a on to neunese, nemáte šanci. Musíte pryč nebo vás zničí. Já jsem v té době skoro nespala, chodila se strachem do práce a vysvobození bylo odchod jinam.

      Vymazat
  9. Jako personalista...on by dostal prvi varovani. Zacal by proces vysetrovani a za ramecek by si to nedal. Zvlastni, ze za zamestance jsem dokazala vse vyresit a urovnat. V osobnim zivote jsem ale nebranila sebe. Stejne tak jsem se nyni zacla branit vice az diky dceri.

    OdpovědětVymazat
  10. Především se domnívám, že se jedná o úspěšného muže. Ženy sice takové muže kritizují, ale podvědomě je obdivují, a snadno se stávají jejich obětmi. Jako partnerky a spolupracovnice pomáhají jejich vzestupu, a tím k prosazení těchto asociálních osob ve společnosti.

    OdpovědětVymazat

Děkuji Vám za vložení komentáře.

Tomáš Pour